Proč a kdy jste se rozhodla vytvořit Cíťu? Co bylo tím impulsem? Mám pocit, že introverti byli dlouho přehlížená skupina lidí, že se brali jako něco rozbitého, co je třeba opravit – ale pak během covidu jsem zaznamenala hodně textů, které říkaly, že introvertům vlastně ta omezení mohou svým způsobem vyhovovat…
Asi úplně prvním impulzem pro mě před pár lety byla knížka Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit od Susan Cain. Když jsem ji četla, říkala jsem si: No jo, tohle přesně znám, s tím celý život bojuju. A zjišťovala, že to není tak hrozné, že není chyba ve mně, jak jsem si vždycky myslela. A že introvertní vlastnosti jsou vlastně cenné. Bylo úžasné číst inspirativní příběhy známých introvertek i introvertů, kterým se daří se ve světě uplatnit, právě díky tomu jací jsou. Ale je fajn vědět jak na to, jak se sebou zacházet…
Přečetla jsem i spoustu dalších knížek, ale každého nebaví číst psychologickou literaturu a mně přišlo škoda, že se to pak k lidem nedostane. Tak mě napadlo to podstatné dát do knížky CÍŤA, která má spoustu ilustrací a osvětlí tohle zajímavé téma čtenářům všech věkových kategorií. Do knížky jsem taky dala kus svého introvertního života i kresbičky, které vznikaly během lockdownů. Tehdy jsem byla doma zavřená s dětmi a neměla potřebný čas a prostor pro sebe. A to že jsem si kreslila, jak se cítím hrozně a udělat si z toho trochu legraci, mi pomohlo si udržet nadhled.
Jinak mi samota nevadí, mám ji ráda, pracuji z domova jako OSVČ. Ale musí to být v nějaké rovnováze.
Je člověk čistě jen introvert nebo čistě jen extrovert, nebo je těch odstínů mnoho a těmi póly si jen „ubližujeme“ ve smyslu buď – a nebo? Co je introvertní extrovert a extrovertní introvert? Nejsme prostě všichni (složití) lidé?
Realita je určitě daleko barevnější a my složitější a asi se nemůžeme úplně jednoduše zaškatulkovat. Všichni máme v sobě obojí, ale různě namixované, také se to může měnit s věkem. Vliv mají geny i prostředí, kde jsme vyrostli.
Autorem pojmu introvert a extrovert je slavný švýcarský psycholog Carl Gustav Jung, který byl neskutečně zajímavá osobnost. On vysledoval tyhle dvě základní tendence v lidské psychice i v přírodě. Jung ale říkal, že žádný čistý introvert ani extrovert neexistuje, že by takový člověk skončil v blázinci.
Základním vodítkem může být, že extroverti se spíš nabíjí kontaktem s lidmi a introverti o samotě a potřebují vnitřní život. Jeden z těhle pólů je nám bližší. Taky jsou ambiverti, kteří se pohybují někde mezi. Introvertů je prý jedna třetina až polovina lidstva.
Podle výzkumů máme citlivější nervovou soustavu a proto se rychleji přehltíme. Prostě vnímáme více vjemů a ty pak náš mozek potřebuje zpracovat. A my se pak můžeme okolí jevit jako uzavření, zakřiknutí, pomalí, zbytečně podráždění… Okolí nevidí pod pokličku, navenek nemusí být nic vidět, uvnitř to ale může dost vřít. Máme pak tendenci se ochránit, skrýt se před intenzivními vjemy a odpočinout si nebo když to nejde tak „odpadnout“.
Co znamená, že je někdo emoční houba? Jak se to projevuje?
Když se cítíte jako „emoční houba“, může to být spojeno s tzv. vysokou citlivostí, o které se poslední dobou docela dost píše. Tenhle rys popsala psycholožka Elaine Aron. Hypersenzitivních lidí je v populaci až 20 %, rovnoměrně mužů i žen. Většina jsou introverti, ale je mezi nimi zhruba 30 % extrovertů.
Pro „emoční houby“ je typická je velká vnímavost a empatie k okolí až na vlastní úkor. Sama se s tím potýkám, snadno se vciťuji do ostatních, lehce se na ně naladím a někdy se v tom ztrácím. Mám pak problém rozlišit, čeho se moje pocity týkají. Jestli jsou moje nebo někoho jiného či je to ozvěna nějaké vzpomínky z minulosti. Moje hranice jsou propustnější, což je náročnější. Na druhou stranu, jsem otevřená intuici a když mám odvahu ji poslouchat, tak se mi daří.
Při konfliktu jiných lidí mám pochopení pro všechny, nejde mi se jednoduše přidat na jednu stranu.
Můžete charakterizovat introverty a introvertky? Jaké mají vlastnosti? Proč bývají často podceňovaní a proč často oni sami sebe podceňují?
Myslím, že typický je bohatý vnitřní život, určitá hloubka, přemýšlivost. Taky je nám vlastní potřeba si o samotě „dobít baterky“. Neznamená to ale, že jsme asociální. Většina z nás se ráda setkává s lidmi, ale preferuje spíš hlubší rozhovory než povrchní konverzaci.
Podceňujeme se asi proto, že jsme se od dětství skrze naše okolí vnímali jako plaší, nepatřiční, méně suverénní. A zároveň míváme silného vnitřního kritika, který nám brání se projevit a sráží nás. Já se třeba doteď potýkám se studem a pochybnostmi o tom, co dělám a jaká jsem. Už jsem udělala několik úspěšných crowdfundingových sbírek pro svoje autorské knížky. Ale vždycky jsou to ze začátku hrozná muka, zveřejnit něco niterného, vystavit se možnosti nepřijetí…
S jakými dary se introvertnost pojí?
Naším darem je schopnost zabývat se věcmi opravdu hodně do hloubky a v širších souvislostech. Pak hloubavost, originální myšlení a kreativita. Cit pro detail, někdy až perfekcionismus. Svědomitost, vytrvalost, zodpovědnost, obezřetnost.
A jaké známe osobnosti, které byli nebo jsou introvertní – a přesto pohnuly světem? Vy jste zmiňovala Gándhího… a další?
Gándhí byl v mládí tak stydlivý, že nezvládal mluvit před lidmi. Ale evidentně mu to nezabránilo v cestě za jeho posláním. V knížce zmiňuji i Rosu Parksovou, která je symbolem ukončení segregačních zákonů v USA. Tím, že odmítla uvolnit místo v autobuse bílému pasažérovi v části vyhrazené černochům, když jela unavená z práce, rozpoutal se bojkot dopravy. Ten pak vedl ke zrušení nesmyslných zákonů. Měla tichou a skromnou povahu. Další úžasnou osobností je Nicholas Winton, který zachránil stovky židovských dětí. O svém činu s nikým nemluvil, až když mu bylo skoro 80 let, jeho žena našla na půdě staré dokumenty. Mezi další patří třeba Franz Kafka, Marie Curie-Skłodowská, Albert Einstein, Václav Havel…
Co byste poradila introvertům – nebo možná spíš rodičům a pedagogům introvertů? Jak by se měl svět změnit, aby v něm bylo introvertům dobře?
Asi není potřeba, aby se svět změnil, ale my si potřebujeme víc věřit. Že naše nápady jsou zajímavé a přínosné, naše citlivé vnímání a hluboké prožívání, originální myšlenky, které se rodí o samotě, můžou svět velice obohatit.
Možná stačí více podpory a pochopení. A když to zažijeme jako děti, tak si to časem zvnitřníme a budeme k sobě laskavější a trpělivější.
Nemusíme se předělávat, spíš je pro nás výzvou přijmout svoji křehkost, která se pak může stát silou. Když jsme tišší a nevystupujeme úplně sebevědomě, neznamená to, že nemáme světu co říct. Neměli bychom se nechat omezovat introvertní škatulkou. Když v tom vidíme smysl, jsme schopní vystupovat i extrovertně, jen nás to stojí víc energie. A taky nežvaníme zbytečnosti a mluvíme k věci.
Jako rodič bych si dala pozor, pokud procházím krizí, mluvit o tom, co se děje otevřeně, srozumitelně k věku dítěte. Když dělám, že se nic neděje, dítě to stejně vycítí a může si myslet, že je to jeho vina. A nechce se třeba ptát, protože cítí, že by to mohlo rodiče zranit…
Jste ráda introvertkou? Jak náročné je sebepřijetí a jak a kudy šla vaše cesta k přijetí své citlivosti a introvertnosti – protože když někdo napíše o tomhle tématu knihu, musí s tím být nejprve sám srovnaný…
Nevím, jaké by to bylo, kdybych byla jiná. Někdy je moje prožívání hodně intenzivní, cloumají se mnou různé emoce a ustát to bývá hukot. Myslím, že to je práce na celý život. A vždycky na mě znova někde vybafne moje plachost. Můj ještěří mozek, který velí mému tělu, aby v obraně ztuhlo. Zároveň je to už v něčem jednodušší, tím jak se více znám a víc sobě rozumím. Možná až s přibývajícím věkem tomu přicházím na chuť.
Z vysoké výtvarné školy jsem si kromě spousty potřebných dovedností odnesla tvůrčí blok. I když jsem v dětství moc ráda kreslila, tak tam jsem přestala. Stresoval mě tlak na umělecký výkon a hodně jsem se porovnávala. Kreativita se ve mně po letech znovu probudila díky nenarozenému miminku. Měla jsem zamlklé těhotenství a byla psychicky na dně. Ohromně mi pomohlo emoce, které jsem tehdy prožívala, dávat na papír a projít tak zármutkem.
Je mi moc blízký přístup židovských terapeutů Viktora Frankla a Edith Evy Egerové, kteří říkají, že i v těch nejtěžších chvílích máme svobodu, jak se k situaci postavíme. A že je v naší moci dát svému životu smysl.
Časem mě napadlo udělat tvořivý deník pro ženy, které přišly o miminko. Když jsem tenhle projekt představila světu, ukázala svoji “divnost“ a zranitelnost, strhla se obrovská lavina podpory a vznikl velice úspěšný projekt, což jsem opravdu nečekala.
A teď dodělávám knížku CÍŤA, která chce představit téma introverze a vysoké citlivosti z různých úhlů jako hodnotné dary. A být i rozcestníkem pro ty, kdo se chtějí dozvědět více.
Baví mě chodit do mírně nekomfortních situací a překonávat se. Kvůli svým projektům se učím mluvit před lidmi. Nově se taky učím se vnímat své hranice, co mi vadí a říkat to srozumitelným způsobem nahlas. Jsem pořád na cestě.
Věřím, že svět potřebuje náš citlivý přístup - k sobě navzájem, k přírodě i planetě. A pro zvládnutí budoucích krizí naše inovativní řešení a tvořivost. Nebojme se je ukázat…
S Lenkou Blažejovou hovořila Klára Kubíčková.