Barevné střípky ze života jedné Cíti

Ráda bych se představila, žiju normálním dospělým životem, mám rodinu, práci, která mě baví, a zároveň hledám v životě hlubší smysl. Odmala si ale někdy připadám nepatřičně, nejistě a plná pochybností. A někdy se propadám do nepříjemných emočních stavů. Zkouším se na sebe dívat jinak, proměňovat postupně svou „divnost“ v dar. Ráda se s vámi teď podělím o některé životní střípky, které mě ovlivnily. Podaří se mi je poskládat do mozaiky? 

Kreslím. Je mi 5 let. Od rodičů dostávám fixy s názvem Dixy s nebývalým množstvím barev. Jsem nadšená, kreslím hodiny a hodiny. Další a další obrázky a vymýšlím si k nim příběhy. Třeba o tom, jak si mráček vezme sluneční princeznu a kdo všechno jim přijde na svatbu.

Miluju knížky. Bydlíme v malém bytě, ale máme obrovskou knihovnu. Knížky jsou v ní ve dvou řadách, aby se tam vešly. Táta je typograf, graficky upravuje knihy. Stříhá písmena z papírových abeced a lepí z nich makety. Začne mě brát do knihovny za rohem. Je tam strašidelná paní, která nemá ráda děti. Naštěstí mě táta doprovází, tak se tolik nebojím. V knížkách objevuji netušený svobodný svět. Nejvíc si zamiluju Pipi Dlouhou punčochu, zkouším jako ona spát s nohama na polštáři a chodit pozadu.

Hrozně sama. Je mi 10 let, přijdu ze školy. Máma mi chce něco říct, já vím, co to bude. Že se s tátou rozvedli. Už delší dobu se hádali a táta se odstěhoval. Je to pro mě pohroma. Přichází asi nejtěžší období v mém životě. Nerozumím tomu, co se děje. Chaos ve mně i kolem mě. Navenek funguju, ale je to spíš jen přežívání. Připadám si opuštěná, neviděná. Vlastně ani nemá cenu mluvit, tak mlčím. Spolu se svým tělem dospívám a nenávidím se. Emoce v sobě zavřu a obracím je proti sobě. Když je milovaný táta pryč, musí se mnou být přece něco v nepořádku. Můžu za to. Jsem hnusná, divná, nehodnotná… Celá špatně. O prázdninách jedu na pionýrský tábor, kde nikoho neznám. Skoro tam nepromluvím. Tenhle způsob vztahování k sobě mě ovlivní na celý život a rozplétám ho až v posledních letech v terapii. 

Zamrzám. Neumím se bránit. Postavit se za sebe. Mám strach z konfliktů. Jsem citlivá a v cizím prostředí plachá. Snažím se zapadnout, nevyčnívat. Být vzorná. A stojí mě to spoustu sil. Učím se dobře, ale nejde mi tělocvik. Ten se stane mojí noční můrou. Přijdu si pomalá, tělo mě neposlouchá. Nejde mi okamžitě následovat povely soudružek učitelek a vybičovat se k výkonům. Hodům, skokům, běhům, šplhům. Skoro pokaždé jsem poslední. Třeba když si kapitáni vybírají do družstev na vybíjenou. Cítím se zahanbeně. To mi na dlouho znechutí jakýkoliv pohyb. Zamrzám a odpojuju se. Bolí mě záda a doktoři mi zjistí nemoc páteře, kvůli které jsem osvobozená z tělocviku. Po škole většinu času proležím u televize. 

Nový začátek a konec. Jsem v prváku na umělecké škole, přichází nový začátek. Mezi podobně „divnými“ lidmi je mi dobře. Po komunistické základce je to úžasná změna. Se začátkem ale přichází i konec. Je leden 1989 a táta nečekaně umírá na srdeční selhání. Zazvoní telefon, máma ho vezme a já z rozhovoru vytuším, co se stalo. Hroutím se na podlahu a pláču. Často se mi pak o tátovi zdá. Že nezemřel, že jen odjel do ciziny. Po návratu ze školy vždycky spoustu času prospím. 

Revoluce. Jsem se svým prvním klukem na Vyšehradě na shromáždění studentů 17. listopadu 1989. V průvodu je úžasná atmosféra. Do osmi musím být doma. Volám mámě a chci ji přemluvit, ale je neoblomná. Ve Vyšehradské se odpojíme. Doma poslouchám Svobodnou Evropu a dozvídám se o masakru na Národní třídě, kterého jsem byla ušetřená. Přichází zázračná proměna společnosti a euforie sametové revoluce. Magický čas. 

Návrat k duši a tělu. Po revoluci přichází spousta nových netušených možností. Jsem zvědavá a chci všechno vyzkoušet. Poprvé v životě medituju, jsem na víkendovém pobytu. Máme zavřít oči, představit si duhu a poslat ji do světa dalším lidem. Druhý den, když vyjdu ven, je na obloze nejkrásnější duha mého života. Běžím radostí a cítím, že se něco změnilo. Že se vracím – do života, do těla, k sobě. Že existuje něco víc… A nejde to už přehlédnout! Cvičím jógu, relaxuju, tančím, zpívám, holotropně dýchám. A taky se propadám do svých temnot. Vydávám se na cestu spirituálního hledání.

Zase zamrzám. Po čase svobodného objevování se hlásím na vysokou školu. První rok na vysněné umělecké škole nechápu, co po mě chtějí. Strašně se snažím. Jsem hodnocená a porovnávám se. Když tu všichni tak dokonale kreslí, já na to přece nemám právo. Do toho má máma psychické problémy. Z ničeho nic dostávám zápal plic. Znovu si připadám úplně hrozně a sama. 

Hledám – se. Následují roky hledání a zkoumání lásky, těla a hlasu, práce a poslání, objevování světa… Začnu toužit po rodině a hledám „toho pravého“. Procházím vztahy a rozchody. Nakonec se to zázrakem podaří. Možná i díky modlitbám. 

Rodím – se, ztrácím a nalézám. Po nádherném domácím porodu dcery mě naplno pohltí mateřství. Někdy je to zázračné, jindy jsem totálně vyčerpaná. Po nějaké době znovu otěhotním, ale něco je špatně. V šestém měsíci předčasně porodím dvojčátka. Dva chlapečky, kteří žijí v inkubátoru pár dnů. Vidět je tam vytržené z bezpečí dělohy a pak jít s prázdnou náručí domů je rána. Pomáhá mi o tom mluvit. Znovu a znovu vyprávět to, co jsem prožila. Za nějakou dobu jsem znovu těhotná a znovu potrácím. Jsem psychicky na dně. Zachraňuje mě kreslení. Kreslím každou volnou chvíli, hodiny, dny. A překvapivě je mi jedno, co si kdo o tom myslí. Ne jako tehdy na vysoké škole. Potřebuju ze sebe dostat tu nesnesitelnou bolest a žal. Ulevuje se mi. Cítím se paradoxně šťastná a vnitřně svobodná. Aniž bych to čekala, znovu otěhotním a narodí se mi zdravý syn. V těhotenství mě zaplavuje strach, pomáhá mi chodit do kostela a prosit za zdraví děťátka.

Coming out křehkosti. Děti rostou a já mám zas potřebu tvořit. Přijde ke mně nápad na deník pro ženy, co přišly o miminko a který jim může pomoct projít zármutkem. Pro tenhle projekt chci udělat crowdfundingovou sbírku. Než to začne, hrozně se bojím. Vycházím totiž poprvé otevřeně do světa se svou zranitelností, se svým příběhem a navíc s těžkým tabuizovaným tématem. Bojím se „haterů“, nečekám velký ohlas. Těsně před vypuknutím sbírky se mi zdá sen, ve kterém brečím štěstím a vděčností, jak jsou lidi hodní, že podporují můj projekt a částka je vybraná. To se pak stane. Vůbec to nechápu, nemůžu tomu uvěřit. Strhne se lavina podpory, je to obrovsky léčivé. Deník vychází a rozšíří se do porodnic po celé republice. Pomalu se vydávám na cestu vydávání autorských knížek. Zkouším následovat intuici a nechat se vést. Moje „divnost“ se naplno stává darem. 

Otevřeně zavřená. Během prvního lockdownu dodělávám Moji rudou knížku o menstruaci. Baví mě do zatížených témat dávat humor a odlehčení. Ke konci posledního lockdownu jsem vyčerpaná. Z toho, že jsem zavřená s dětmi na online výuce. Že musím plnit mnoho nesplnitelných rolí. Že nemám skoro žádný čas a prostor se zregenerovat. Jsem dlouhodobě přehlcená a podrážděná. Tak si aspoň kreslím, jak se cítím blbě. Kupodivu to pomáhá. A tyhle kresbičky se stanou základem pro moji novou knížku Cíťa. Taky čtu spoustu knih o introvertech a vysoce citlivých lidech, připadám si pak o hodně líp. 

Když svoje intenzivní a hluboké prožívání dávám do tvorby knížek, je to úžasné. Když můžu být autentická, je to osvobozující. Když mi pak lidi píšou, jak jim to pomáhá, dává mi to velký smysl a cítím vděčnost. Pořád mám strach z konfliktů a občas se propadám do temnoty z dospívání. Pořád mám někdy po hádce strach z opuštění. A pořád se taky znovu učím vnímat své hranice. Že mi něco může vadit a můžu to říct. Že to nemusím potlačovat, abych přežila. Že už nemusím mlčet a být na to sama. Možná právě proto, že jsem v minulosti byla ochromená mlčením a o těžkých věcech se doma nemluvilo, o to větší mám potřebu tato témata otevírat, sdílet je a kreativně zpracovávat. A možná právě proto věřím, že i když procházíme sebetěžším prožitkem či situací, je v nás Zdroj, který nám pomáhá to přetavit. Možná to taky znáte…

Text vznikl pro web Institutu pro vysokou citlivost.

https://institut-pro-vysokou-citlivost.cz/lenka-blazejova/

Zpět do obchodu